Kolo jako dopravní prostředek
- Veronika
- 9. 3. 2020
- Minut čtení: 3
Asi jen málo lidí v mém okolí uvěří, že jsem nejezdila do školy/práce na kole. Zrovna já, která dělám cyklistiku na vrcholové úrovni. Nikdy mě ale nenapadlo, že by kolo mohlo mít v mém životě i jinou roli. Vždyť na dopravu jsou tu letadla, auta, vlaky, autobusy a tenisky, nebo snad ne? Ne! Jsou tu i koloběžky, brusle, longboardy a hlavně kolo. Kolo je mým parťákem, oporou, hračkou a teď už i dopravním prostředkem.
Loni jsem byla hostem vyhlášení kampaně Do práce na kole v Plzni a zprvu jsem si říkala, co jim tam asi budu povídat, když na kole jen trénuju. Proč vlastně nejezdím do práce na kole? Tehdy mi došlo, že mám hrozně hloupé výmluvy typu: Nechodím do práce. Mám drahé kolo, kam bych ho dala. Nebudu se oblékat do sportovního jen kvůli 20ti minutám jízdy. Cesta do školy je nudná. Nechci přijet zpocená a někde se převlékat. Znáte to? Já tyhle výmluvy slyším neustále kolem sebe, a tak není divu, že jsem je měla taky
Ale ještě toho večera jsem slyšela spousty zajímavých a inspirativních příběhů o kole, až mě to zaskočilo. Mě. Člověka, pro kterého je kolo každodenním parťákem. Nikdy mě nenapadlo brát kolo jako dopravní prostředek, ale to se v září změnilo. Nastoupila jsem do práce a bylo jasno. Hned druhý požadavek, který jsem řediteli španělské základní školy řekla, byl, že chci jezdit do práce na kole a zda by se našlo místo, kde své dražší kolo mohu nechat. Další den jsem dostala klíče od sborovny, tělocvičny a svého kumbálku na kolo. (První požadavek byl týdenní dovolená kvůli závodům na kole.)
Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod. – Jan Werich
Díky programu Erasmus+ jsem měla možnost vyjet na 3 měsíční stáž do španělské Lleidy. Učila jsem tělesnou výchovu, IT a angličtinu na prvním stupni základní školy. Vše se odehrávalo v angličtině a každý den byl výzvou a silným zážitkem. A jelikož Španělsko je země, kde problémy prostě neexistují, povedlo se mi zařídit pro 4. ročník výuku cyklistiky. Sice jsem s dětmi jezdila jen na školním hřišti, ale i tak se naučily to nejdůležitější – přestaly se bát a začaly si hrát.
Lleida není nijak zvlášť jiné město oproti třeba Plzni, pokud se na to podívám z pohledu běžného člověka, který by chtěl jezdit do práce na kole. Ano, mají cyklostezky, řidiči jsou ohleduplní, ale ne nijak víc či míň. Za jedinou výhodu se dá považovat počasí. To sluníčko a teplo život výrazně usnadňuje, ale do práce jsem jezdila i ve vichřici, krupobití anebo slejváku, který jsem v Čechách nikdy nezažila. Chtělo to jen dobrou pláštěnku, pár minut navíc a žádný problém to nebyl.
Ráno jsem do práce přijela příjemně probuzená a natěšená, měla jsem víc energie a nějaké hyperaktivní děti mě nerozhodily. Po práci jsem mohla na chvíli vypnout, trasu na kole si většinou o pár kilometrů prodloužit a vrátit se domů s čistou hlavou, abych mohla zase plně fungovat. Jakmile jsem musela jet třeba autobusem (rozbilo se mi kolo), tahle rovnováha zmizela.
Takže jsem ujistila sebe samu, že jezdit na kole do práce je prostě skvělé. Děti jsem dovedla ke spontánní hře na kole a hlavně jsem inspirovala své kolegy a poslední týden se mnou do školy na kole přijela i kolegyně.
A po návratu do Plzně se snažím na kole dojet, kam to jde – na poštu, do bankomatu, za kamarády a až si pořídím to pravé městské kolo, v tramvaji se už neobjevím.
ความคิดเห็น