Erasmus nebo soustředění?

Dva týdny ve Španělsku utekly jako voda. A tak mě napadá otázka: Je tohle Erasmus nebo soustředění? Co myslíte vy?

Erasmus

Že chci během studia vycestovat, bylo jasné. Jen jsem nevěděla kdy, kam a proč. A pak jsem objevila tu skvělou možnost, že nemusím jen na studijní stáž, ale můžu i na praktickou stáž. Termín zimního semestru byl jasný a pak už tedy zbývalo najít jen destinaci a vhodnou školu. Vybírala jsem mezi školkou na Sardinii a v Anglii nebo školou ve Finsku či Španělsku. Vše bylo možné a rozhodování ovlivňovala spíš náhoda. Díky skvělé komunikaci a velmi přátelskému přístupu zvítězilo Španělsko, i když jsem věděla, že okolí městečka Lleidy není úplně TOP. Kdybych ale tušila...

Jsem tady v Lleidě už dva týdny. Dost na to, abych se rozkoukala nejen ve městě, ale i ve škole, kde jsem oficiálně jako asistentka učitele tělocviku. Realita je ještě lepší. Můžu se přidat na jakoukoliv hodinu a tělocviky učím na plno sama.

Vždyť neumím španělsky, tak jak to můžu zvládat? Je to přece jen trochu jiná škola, než ostatní ve Španělsku a běžně tu vyučují tělocviky a počítače v angličtině. Takže pro děti to není žádný šok. To se o mně říct nedá. První hodina, když jsem učila prvňáčky, byla hrozná. Vůbec to nefungovalo a mé připravené aktivity byly moc těžké. Rychle se učím, a tak druhá hodina byla výrazně lepší. Naučila jsem se víc gestikulovat, mluvit jednodušeji a hlavně vybírat vhodnější hry. Je to pro mě obrovská výzva tu učit a každý den mě zatím posouvá mnohem dál.

Učím tedy děti od 6-ti do 12-ti let a ředitel mi dal naprostou volnost, co se týče obsahu učiva. Když jsem mu předložila své nápady o orienťáku a joźe, zajásal a vzápětí mi nabídl, že můžu učit i jezdit na kole. Nechápala jsem. Tohle by mi nikdy v Čechách neprošlo. Takže i když je to s dětmi občas náročné, baví mě to. A to velmi. Těším se každý den do školy, že budu dělat to, co mě baví a ještě k tomu dostanu na starost spoustu hravých dětí.

Soustředění

První den jsem byla trochu líná si dát dohromady kolo, a tak jsem vyrazila na průzkum okolí běžecky. Po dvou kilometrech se mi po kole stýskalo. Všude samá rovina a asfalt. Další den už mířím na silničce za prvním dobrodružstvím. V plánu byl hodinový pohodový trénink. Nadšení a radost mě hnaly rychle a stále kupředu. Žasla jsem, že tu jsem a co kolem sebe vidím a že to není sen.

Tohle nadšení mi trvá doteď. První víkend jsem to nevydržela a vyšplhala do Pyrenejí, které jsou kousek, jen se musím dostat přes 30km roviny a jsem tam. Na druhou stranu, na jih, je zase zvlněný terén plný olivovníků a kamenných útvarů. A mezi tím vším jsou různé sady. Hraju tu hru „Poznej plod.“ Takže máme tu nektarinkovníky, deset druhů jabloní, kukuřici, olivovníky, mandlovníky, fíkovníky a včera jsem potkala i mangovníky. Obdivuju tu jejich zavlažovací systémy a fáze jednotlivých druhů plodin. Třeba nektarinky už jsou sebrané, ale fíky jsou ještě zelené.

Jediná nepříjemnost je to vedro. Stále tu máme 30 stupňů a každá vyjížďka je tak trochu boj o přežití, protože mi nesmí dojít voda. Během tří hodin tu vypiju 4 bidony. Není to moc praktické.

Nalítáno už mám necelých 700km a i když je okolí nádherné a každá vyjížďka je radost, cítím, že mé tělo už prostě nemůže. Blíží se konec sezóny a nebýt tady, rozhodně tolik netrénuju. Jenže svěťák je za dveřmi (první start v pátek 4. 10.) a jelikož jsem průběžně první, jsou mé ambice stále vysoko.

Aby mi tělo úplně nevypovědělo službu, zařadila jsem do svého režimu jógové rozcvičky a dvakrát týdně zumbu.

Den ve Španělsku

• 7:33 Budíček, rozcvička, snídaně, příprava do školy.

• 8:30 Odjezd na kole do školy.

• 8:50 Vítání s kolegy (učiteli).

• 9:00 První blok výuky. Většinou mám volno a připravuju se na další hodiny.

• 10:30 Svačina.

• 11:00 Druhý blok výuky. Asistuju na hodinách angličtiny anebo učím ICT (počítače)

• 12:30 Obědová siesta. Sním si své jídlo z krabičky a pokračuju v přípravách. Vyrážím často do blízkého parku kreslit OB mapu.

• 15:00 Třetí blok výuky. Tělocvik. Hurá. Pokud mám hodinu venku, smažím se. Pokud jsem uvnitř, šílím z toho řevu v tělocvičně. Ale tak jako tak mě to děsně baví. A děti taky.

• 16:30 Hurá domů nebo spíš na trénink.

• 18:00 Návrat z tréninku, svačina, sprcha.

• 21:00 Tancování.

• 22:30 Protažení, příprava na spánek.

• 23:30 Spánek.

• 00:00 Popeláři.

• 7:30 Budíček.

Kdy že se mi to má stíhat stýskat? Tak co myslíte? Erasmus nebo soustředění?

Já Marťan.

Cítím se tu jako doma, ale přeci jen jsou věci, které mi přijdou jak z jiné planety a naopak. Někdy mi říkají, co jsem to Marťana. Tak například:

• · Vítací rituály. To je prostě peklo. Mezitím, co já podávám ruku, oni mě objímají a líbají na tváře (nejdřív levá a pak pravá).

• Hola, ketal? Ahoj, jak se máš? Úplně si nejsem jistá, jestli mám vážně odpovídat. Takhle vás pozdraví i prodavačka. Takže jsem rezignovala a prostě odpovídám, že se mám skvěle. Což má své nevýhody...

• Myslí si, že jsem blázen. Prý jsem pořád veselá a nadšená a neskutečně pracovitá. Tak já nevím. Asi v porovnání s těma jejich siestama, jsem pracovitá. Oni si chodí na 2,5h dlouhý oběd a já se najím do půl hoďky a zbytek času pracuju, abych měla po škole volno. Divný je, že oni po škole stejně nepracují. Záhada.

• Nepřezouvají se. Nikde. Každý to ve škole slyšel. „Kde máš přezůvky?!?“ Ale tady se nepřezouvají ani, když přijdou do bytu. Prostě si boty sundají až v pokoji. To samé ve fitku – žádné sálové boty. V čem přijdeš, v tom cvičíš.

• Večeře. Já jsem zvyklá jíst kolem sedmé. Tady se večeří až po desáté a chodí spát v jednu. A ne že by vstávali o to později. Ne ne. V devět už se plně pracuje. Spánkové deficity dospávají o víkendu, takže třeba včera mi řekl spolubydlící v půl dvanácté dopo dobré ráno.

• Zvuky. Jiný zvuk sanitky. Ve škole zvoní, jako když někde hoří. Na bytě jsou dva telefony a já se neodvažuju na ně odpovídat. První týden byl plný šoků.

• Semafory. Neustále jezdím na červenou, protože si toho prostě nevšimnu. Mají tu semafor před i za kruháčem. A zelená je jen někde. Jinde zelená znamená, že bliká oranžová. Vůbec tomu nerozumím.