Dva týdny ve Španělsku utekly jako voda. A tak mě napadá otázka: Je tohle Erasmus nebo soustředění? Co myslíte vy?
Erasmus
Že chci během studia vycestovat, bylo jasné. Jen jsem nevěděla kdy, kam a proč. A pak jsem objevila tu skvělou možnost, že nemusím jen na studijní stáž, ale můžu i na praktickou stáž. Termín zimního semestru byl jasný a pak už tedy zbývalo najít jen destinaci a vhodnou školu. Vybírala jsem mezi školkou na Sardinii a v Anglii nebo školou ve Finsku či Španělsku. Vše bylo možné a rozhodování ovlivňovala spíš náhoda. Díky skvělé komunikaci a velmi přátelskému přístupu zvítězilo Španělsko, i když jsem věděla, že okolí městečka Lleidy není úplně TOP. Kdybych ale tušila...
Jsem tady v Lleidě už dva týdny. Dost na to, abych se rozkoukala nejen ve městě, ale i ve škole, kde jsem oficiálně jako asistentka učitele tělocviku. Realita je ještě lepší. Můžu se přidat na jakoukoliv hodinu a tělocviky učím na plno sama.
Vždyť neumím španělsky, tak jak to můžu zvládat? Je to přece jen trochu jiná škola, než ostatní ve Španělsku a běžně tu vyučují tělocviky a počítače v angličtině. Takže pro děti to není žádný šok. To se o mně říct nedá. První hodina, když jsem učila prvňáčky, byla hrozná. Vůbec to nefungovalo a mé připravené aktivity byly moc těžké. Rychle se učím, a tak druhá hodina byla výrazně lepší. Naučila jsem se víc gestikulovat, mluvit jednodušeji a hlavně vybírat vhodnější hry. Je to pro mě obrovská výzva tu učit a každý den mě zatím posouvá mnohem dál.
Učím tedy děti od 6-ti do 12-ti let a ředitel mi dal naprostou volnost, co se týče obsahu učiva. Když jsem mu předložila své nápady o orienťáku a joźe, zajásal a vzápětí mi nabídl, že můžu učit i jezdit na kole. Nechápala jsem. Tohle by mi nikdy v Čechách neprošlo. Takže i když je to s dětmi občas náročné, baví mě to. A to velmi. Těším se každý den do školy, že budu dělat to, co mě baví a ještě k tomu dostanu na starost spoustu hravých dětí.
Soustředění
První den jsem byla trochu líná si dát dohromady kolo, a tak jsem vyrazila na průzkum okolí běžecky. Po dvou kilometrech se mi po kole stýskalo. Všude samá rovina a asfalt. Další den už mířím na silničce za prvním dobrodružstvím. V plánu byl hodinový pohodový trénink. Nadšení a radost mě hnaly rychle a stále kupředu. Žasla jsem, že tu jsem a co kolem sebe vidím a že to není sen.
Tohle nadšení mi trvá doteď. První víkend jsem to nevydržela a vyšplhala do Pyrenejí, které jsou kousek, jen se musím dostat přes 30km roviny a jsem tam. Na druhou stranu, na jih, je zase zvlněný terén plný olivovníků a kamenných útvarů. A mezi tím vším jsou různé sady. Hraju tu hru „Poznej plod.“ Takže máme tu nektarinkovníky, deset druhů jabloní, kukuřici, olivovníky, mandlovníky, fíkovníky a včera jsem potkala i mangovníky. Obdivuju tu jejich zavlažovací systémy a fáze jednotlivých druhů plodin. Třeba nektarinky už jsou sebrané, ale fíky jsou ještě zelené.
Jediná nepříjemnost je to vedro. Stále tu máme 30 stupňů a každá vyjížďka je tak trochu boj o přežití, protože mi nesmí dojít voda. Během tří hodin tu vypiju 4 bidony. Není to moc praktické.
Nalítáno už mám necelých 700km a i když je okolí nádherné a každá vyjížďka je radost, cítím, že mé tělo už prostě nemůže. Blíží se konec sezóny a nebýt tady, rozhodně tolik netrénuju. Jenže svěťák je za dveřmi (první start v pátek 4. 10.) a jelikož jsem průběžně první, jsou mé ambice stále vysoko.
Aby mi tělo úplně nevypovědělo službu, zařadila jsem do svého režimu jógové rozcvičky a dvakrát týdně zumbu.
Den ve Španělsku
7:33 Budíček, rozcvička, snídaně, příprava do školy.
8:30 Odjezd na kole do školy.
8:50 Vítání s kolegy (učiteli).
9:00 První blok výuky. Většinou mám volno a připravuju se na další hodiny.
10:30 Svačina.
11:00 Druhý blok výuky. Asistuju na hodinách angličtiny anebo učím ICT (počítače)
12:30 Obědová siesta. Sním si své jídlo z krabičky a pokračuju v přípravách. Vyrážím často do blízkého parku kreslit OB mapu.
15:00 Třetí blok výuky. Tělocvik. Hurá. Pokud mám hodinu venku, smažím se. Pokud jsem uvnitř, šílím z toho řevu v tělocvičně. Ale tak jako tak mě to děsně baví. A děti taky.
16:30 Hurá domů nebo spíš na trénink.
18:00 Návrat z tréninku, svačina, sprcha.
21:00 Tancování.
22:30 Protažení, příprava na spánek.
23:30 Spánek.
00:00 Popeláři.
7:30 Budíček.
Kdy že se mi to má stíhat stýskat? Tak co myslíte? Erasmus nebo soustředění?
Já Marťan.
Cítím se tu jako doma, ale přeci jen jsou věci, které mi přijdou jak z jiné planety a naopak. Někdy mi říkají, co jsem to Marťana. Tak například:
· Vítací rituály. To je prostě peklo. Mezitím, co já podávám ruku, oni mě objímají a líbají na tváře (nejdřív levá a pak pravá).
Hola, ketal? Ahoj, jak se máš? Úplně si nejsem jistá, jestli mám vážně odpovídat. Takhle vás pozdraví i prodavačka. Takže jsem rezignovala a prostě odpovídám, že se mám skvěle. Což má své nevýhody...
Myslí si, že jsem blázen. Prý jsem pořád veselá a nadšená a neskutečně pracovitá. Tak já nevím. Asi v porovnání s těma jejich siestama, jsem pracovitá. Oni si chodí na 2,5h dlouhý oběd a já se najím do půl hoďky a zbytek času pracuju, abych měla po škole volno. Divný je, že oni po škole stejně nepracují. Záhada.
Nepřezouvají se. Nikde. Každý to ve škole slyšel. „Kde máš přezůvky?!?“ Ale tady se nepřezouvají ani, když přijdou do bytu. Prostě si boty sundají až v pokoji. To samé ve fitku – žádné sálové boty. V čem přijdeš, v tom cvičíš.
Večeře. Já jsem zvyklá jíst kolem sedmé. Tady se večeří až po desáté a chodí spát v jednu. A ne že by vstávali o to později. Ne ne. V devět už se plně pracuje. Spánkové deficity dospávají o víkendu, takže třeba včera mi řekl spolubydlící v půl dvanácté dopo dobré ráno.
Zvuky. Jiný zvuk sanitky. Ve škole zvoní, jako když někde hoří. Na bytě jsou dva telefony a já se neodvažuju na ně odpovídat. První týden byl plný šoků.
Semafory. Neustále jezdím na červenou, protože si toho prostě nevšimnu. Mají tu semafor před i za kruháčem. A zelená je jen někde. Jinde zelená znamená, že bliká oranžová. Vůbec tomu nerozumím.
