Mám za sebou druhé Mistrovství světa v elitní kategorii a vezu si domů o jednu medaili více než loni. Radost je obrovská. Nejen ze tří stříbrných medailí, ale i z předvedených výkonů, které mě samotnou zaskočily. Jak to tedy všechno bylo?
S čistou hlavou
Po dlouhé patnácti-hodinové cestě do Dánska nebylo zas tak moc prostoru na aklimatizaci. Má nálada však byla naprosto klidná. Jelikož jsem poslední dny před závody ležela v posteli a veškeré úsilí se směřovalo na uzdravení se, má hlava byla čistá a očekávání nebyla. Až později mi došlo, že tohle byl důležitý moment, který mi k medailím výrazně pomohl. Najednou jsem se prostě těšila a cítila se duchem silná, i když nohy zrovna ve formě nebyly.
Sprint
Prvním závodem byl sprint - fantasticky uspořádaný závod v centru Viborgu. Po dobu našeho závodu bylo město uzavřeno pro veškerá auta. Až tedy na pár diváků a turistů byly ulice jen naše. I tak šlo o velice nebezpečný závod. Museli jsme se vypořádat s obrubníky, schody, průchody a dalšími nástrahami města, ale hlavně jsme museli dávat pozor na ostatní závodníky, kteří stejně jako vy koukají do mapy a jedou velmi rychle. Vím, že sprinty jsou má silná disciplína, vždyť jsem Mistryně Evropy z letošního Polska. A tak tedy jdu do závodu z plných sil. Uvidíme, jak to nohám po nemoci půjde. Vlastně ani nebyl prostor, aby stihly bolet. Spíše jsem zavařila hlavu, protože stíhat odbočky, průchody a mnoho informací, které vám mapa dává, bylo nadlidské. Nevyvarovala jsem se pár chybám, ale to snad nikdo. Nejsem zvyklá v závodě stavět, ale musela jsem nejednout zabrzdit a pořádně mapu přečíst. V cíli jsem neměla tušení, jak jsem si vedla. Mé dojmy byly dost pomatené. Nejprve koukám, zda mám vše a vzpátětí se raduju, jsem stříbrnááá. Startovala jsem z naší kategorie poslední, a tak rovnou mohu oslavovat.
Middle
Když jsem se blížila na start, slyším spíkra, jak mě představuje jako stříbrnou medailistku ze sprintu a bronzovou medailistku z loňského middlu v Rakousku. Asi bych měla být nervózní. Ale je mi takové vedro, že je mi to fuk. Navíc mě čeká naprosto skvělý terén. Hned na mapový start jedeme parádním trailem. To mě prostě baví. A taky hned dělám chybu a válím se v zatáčce. Jejda. Uberu a soustředím se hustou síť cest. Vůbec to nejede, protože podklad je měkký a drncá to. Bere to síly, ale i tak proplouvám závodem jako ta štika. Na diváckém úseku mi fandí, že jedu skvěle. To mi stejně říkají vždycky, a tak jako vždycky makám, jakoby šlo o vteřinky. Dojedu Káťu a doufám, že mi pomůže a trošku mě v konci hecne. Sama toho měla plné kecky a jen mi zdvořile uhnula. Do posledního kopce tepu 212 (vážně, nekecám). Dojedu a umírám. Rychle se chladím vodou, vyčtu si a vidím, že jsem o 5 vteřin druhá. Cože? Nééé. Achjo, takový kousek. Tvrdí mi, že bych už druhá měla zůstat. A taky jo, jsem stříbrnááá. Mám hroznou radost. Snad ještě větší než po sprintu. Těch 5 vteřin mě vůbec nemrzí, naopak. Jsem šťastná, že jsem se dokázala Emily přiblížit na takový kousek a jsem jí v podstatě rovnocennou soupeřkou. Něco takového jsem nečekala, že by se letos mohlo stát. Mám splněno, už chci domů.
Long
Třetí závod v kuse mi nedělal dobře. Vymodlila jsem si ale déšť, tak mi aspoň počasí hrálo do karet. Jenže svaly tím neoblafnu, jak mi už na čtvrtou kontrolu daly najevo. Po dvaceti minutách mi začalo docházet a to velmi. Jedla jsem gely a doufala, že se stav zlepší. Trpěla jsem. Překvapivě jsem nedělala chyby a držela si velmi svižné tempo. Postupně jsem snědla všechny zásoby, vypila celý bidon (naštěstí jsem měla na občerstvovačce svůj druhý). Chtěla jsem to vzdát, chtěla jsem z kola spadnout a ležet. Jenže bych to nebyla já, a tak jsem závod s vypětím všech sil dojela. V cíli jsem ležela a chtěla umřít. Po chvíli jsem se doplazila k batohu a začala do sebe cpát veškerý cukr, co jsem měla. Motala se mi hlava. Hlásí mi, že jsem druhá. Je mi to úplně ukradený, pomozte mi na nohy. Převleču se, ale stále to není ono. Hodina po závodě byla prostě pekelná a do toho po mně chtěli rozhovory. Večer už je mi výrazně líp, ale druhý den se sotva hýbu. Dala jsem do toho vše. Ale jsem stříbrnááá.
Mass start
Závod, který mě vždy děsil, a ještě žádný jsem nezajela dobře. A nejen z toho, ale i z nastřádané únavy, pramenila nervozita, kterou jsem před závodem zažívala. Bála jsem se, že mi zase dojde jako na longu. Vše jsem vyřešila hned na první kontrolu, kdy jsem odjela jinam a následně nebyla v reálu schopná najít cestu. Veškerý stres opadnul, ulevilo se mi a mohla jsem začít závod od začátku. Dojížděla jsem si jednu soupeřku za druhou, až jsem se vyškrábala na sedmé místo. Mrzelo mě to. Takhle hloupě to zahodit. Nemělo to ale dlouhé trvání, za chvíli se zase usmívám a sedmé místo beru jako pěkný výsledek.
Štafety
Na štafety už moc sil nezbylo, ale pořád tam byla ta chuť závodit. Vyrazila jsem na svém třetím úseku do lesa a bylo mi jasné, že jsem úplně prázdná. Snažím se hlídat si mapu a dojet závod živá. V kopci mě přejíždí Švédka a jsem odsunutá na bramborové 4. místo. Holky mě v cíli vítají a vidí, jak mrtvá jsem. Plácneme si a i z nemedailové pozice máme radost.
Co víc na to říct?
Asi už jen děkuju. Všem, kdo mi fandíte, kdo rádi čtete tyhle články a jste mi pomocnou rukou během celého roku. Nedá se to ani všechno popsat, co takový rok příprav obnáší, a tak jsem za každou pomoc vděčná.
Především si cením Thömusu, který mi letos nabídl nový bílý rám, který mi perfektně ladí k repre dresům. RaMach mě i během mých destruktivních období zásobí skvělými mapníky a bez enervitu bych nedojela polovinu letošních závodů.
Děkuji i všem, kdo jste mi pomohli se v ledasčem zlepšit a to hlavně týmu MS Bike Academy pod vedením Milana Spěšného.
No a bez podporující rodiny a blízkých přátel by to nikdy nešlo.
Děkuju!
